Nadnárodní korporace vznikly ve druhé polovině 20. století. zaujímalo klíčové místo ve světové ekonomice a dodnes udává dynamiku jejího moderního rozvoje. TNC fungují jako mechanismus pro maximalizaci zisků, protože šíření aktivit na území různých zemí poskytuje zjevné výhody - jak ekonomické (dostupnost určitých zdrojů), tak právní (nedokonalost legislativy některých zemí, která umožňuje osvobodit od celní, daňová a jiná omezení). TNC doslova hýbou moderní ekonomikou, vytvářejí pracovní místa a jejich aktivity poskytují chudým zemím řadu výhod. Současně to byly TNC, které se staly hlavním terčem kritiky odborů, obránců lidských práv a ekologů.
Z čeho jsou TNC vinni?
S kapitálem, který často přesahuje rozpočty vyspělých evropských zemí, se nadnárodní společnosti snaží ovládnout trhy, čímž porušují pravidla spravedlivého obchodu a spravedlivé soutěže. Rozvojem své produkce v zaostalých zemích s nedokonalými právními předpisy se TNC vyhýbají odpovědnosti za četné trestné činy.
Úředníci takových firem připustili, že „v některých továrnách došlo k nadměrnému vykořisťování, dětské práci, obtěžování odborů a negativním dopadům na životní prostředí. Zločiny proti lidským právům jsou ve skutečnosti v mnoha podnicích ve třetím světě samozřejmostí a firmy se tyto skutečnosti snažily skrývat až do okamžiku zavedení mezinárodních skandálů. Stojí za to prozkoumat podmínky, které přispěly ke zneužití společnosti. I tehdy se odhalily negativní jevy: korporace se snažily ovlivňovat mnoho politických a sociálních procesů, vyvíjet tlak na vlády zemí a zasahovat do národní suverenity států.
V polovině 70. let byly nalezeny důkazy, že německá korporace „udržuje partnerství s válčícími stranami v Kongu. Vojenské formace, které kontrolovaly regiony s přírodními zdroji, prodávaly německému koncernu ropu, stříbro, tantal a „krvavé diamanty“. Výtěžek je použit na nákup vojenského vybavení a zbraní. OSN uložila zákaz jakýchkoli obchodních operací s „krvavými diamanty“, stále však končí na mezinárodních obchodních burzách v Ženevě, New Yorku a Tel Avivu. Mezinárodní korporace tak podporuje největší konflikt od druhé světové války, který si vyžádal životy téměř 2 milionů lidí. Civilní obyvatelstvo je obětí války a nezletilí se účastní samotných nepřátelských akcí.
V Argentině v letech 1976 až 1983 prosazoval automobilový koncern Ford brutální protiodborovou politiku podporovanou vládnoucí vojenskou juntou. „Neziskové“dělnické aktivisty byly uneseny a vyhlazeny.
Společnost Shell Corporation, která vyrábí ropné produkty, byla opakovaně obviňována z poškozování životního prostředí prostřednictvím svých ekonomických aktivit. V roce 1995 bylo možné zabránit zaplavení ropné plošiny v Severním moři jen díky rozsáhlým protestům a výzvám k bojkotu produktů společnosti. V roce 1970 došlo v Nigérii k ropnému zlomu, za který společnost dosud nebyla odpovědná. Podle odborníků odpovídá výše náhrady za všechny ekologické trestné činy společnosti Shell státnímu rozpočtu Nigérie, která má 120 milionů obyvatel.
Otázky zákonných omezení činnosti nadnárodních společností se objevily již v 70. letech. XX stoletía okamžitě se stal zdrojem kolizí mezi vysoce rozvinutými zeměmi Západu a zeměmi, které se právě osvobodily z koloniálního jha. Obě strany ve snaze vytvořit nový právní rámec sledovaly diametrálně odlišné zájmy, ačkoli se formálně snažily dosáhnout dohody.
Vyspělé kapitalistické státy a řada mezinárodních organizací pod kontrolou těchto států (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Světová obchodní organizace, Světová banka) lobovaly za zájmy nadnárodních korporací. Tato strana požadovala zejména omezení vlivu na TNC ze strany hostitelských států, ochranu investic před znárodněním nebo vyvlastněním.
Na druhé straně postkoloniální země Asie, Afriky a Latinské Ameriky kladly požadavky na větší kontrolu národních států nad aktivitami TNC, rozvoj spolehlivých mechanismů odpovědnosti nadnárodních společností za jejich činy (znečištění životního prostředí, zneužívání monopolního postavení na trzích, porušování lidských práv), jakož i zvyšování kontroly nad obchodními aktivitami TNC ze strany mezinárodních organizací, zejména OSN.
Později s pomocí OSN začaly obě strany podnikat kroky k rozvoji mezinárodního právního rámce pro TNC.
Jak víte, jedním z prvních mezinárodních právních aktů, které zakotvily obecné zásady omezení činnosti TNC, byla Listina hospodářských práv a povinností států (1974). Tento akt však nestačil k vytvoření jednotného systému obecně přijímaných pravidel chování pro TNC. V roce 1974 byly vytvořeny mezivládní komise OSN pro nadnárodní společnosti a Centrum pro TNC, které začaly vyvíjet návrh kodexu chování pro TNC. Speciální „skupina 77“(skupina rozvojových zemí) zahájila své aktivity ke studiu a sumarizaci materiálů, které odhalují obsah, formy a metody TNC. Byly objeveny TNC, které zasahují do vnitřních záležitostí zemí, kde se nacházejí jejich pobočky, a bylo prokázáno, že se snaží rozšířit zákony zemí, kde se jejich kontrolní střediska nacházejí na těchto územích, a v ostatních případech na naopak využili místní legislativu. Aby se vyhnuly dohledu nad svými činnostmi, schovávají TNC údaje o sobě. To vše samozřejmě vyžadovalo odpovídající zásah mezinárodního společenství.
Důležitým krokem k vytvoření právního rámce pro fungování TNC byl vývoj Kodexu chování TNC ze strany členů OSN. Mezivládní pracovní skupina zahájila svou práci na návrhu kodexu v lednu 1977. Vývoj Kodexu však brzdily neustálé diskuse mezi rozvinutými zeměmi a zeměmi „skupiny 77“, protože sledovaly různé cíle, což bylo vyjádřeno neustálými spory o formulaci obsahu určitých norem.
Delegace předních zemí se držely zásadních postojů: normy Kodexu by neměly být v rozporu s Dohodou o TNC zemí OECD. Rozvinuté země tvrdily, že dohoda byla založena na historickém mezinárodním právu závazném pro všechny země, ačkoli OECD byla a zůstává omezenou členskou organizací.
Během jednání strany dosáhly kompromisu a bylo rozhodnuto, že kodex bude obsahovat dvě stejné části: zaprvé upravuje činnost TNC; druhým je vztah TNC s vládami hostitelských zemí.
V 90. letech dvacátého století se rovnováha sil významně změnila, což je v neposlední řadě způsobeno rozpadem SSSR a rozpadem socialistického tábora. Země „skupiny 77“zároveň ztratily příležitost ovlivňovat politiku vůči TNC v rámci OSN, včetně přijetí Kodexu chování TNC.
Nesporným faktem je, že nadnárodní korporace a industrializované země hájily zájmy TNC, současně ztratily zájem o přijetí tohoto kodifikovaného aktu, i když to předpokládalo řadu norem, které by upevnily postavení globálních korporací na světových trzích a zavedly pozitivní pořádek v jejich právní úpravě. To bylo způsobeno skutečností, že i bez jakéhokoli právního potvrzení se TNC cítili jako mistři ve světě a ve skutečnosti nepotřebovali formalizovat své postavení.
Vlády postkoloniálních zemí dodnes požadují, aby OSN vyvinuly účinné mechanismy, které pomohou předcházet zneužívání ze strany TNC. Zejména existuje návrh na použití sankcí vládami států, z nichž TNC pocházejí, ve prospěch postižených zemí. Jelikož většina TNC pochází ze zemí „zlaté miliardy“, snaží se vlády těchto zemí předcházet konfliktům s TNC, aby se nezatěžovaly novými povinnostmi. Proto často obhajují tezi, že TNC jsou „odříznuti“od státu původu, zbaveni „národnosti“v mezinárodně právním smyslu tohoto pojmu a mají absolutně kosmopolitní povahu činnosti, čímž opouští otázku odpovědnosti TNC otevřeno. Nerozvinuté státy zároveň jasně spojují přední země s korporacemi, což je také mylné, protože samotné korporace nejsou ovládány populací předních zemí, a tak vyvstává otázka, proč by firmy měly platit za zločiny ze státních rozpočtů.
Všechna tato fakta naznačují, že v globálním systému, kde vládnou velké peníze, je obtížné najít „zlatou střední cestu“mezi zájmy rozvinutých a postkoloniálních zemí, takže zákon bude hrát pouze roli více či méně zastřeného představitele ekonomické zájmy. Zločiny TNC však nezůstanou bez povšimnutí. Tisíce lidí po celém světě organizují a monitorují firemní aktivity, hlásí porušení v médiích a často dosahují výsledků. TNK opakovaně udělala ústupky pod tlakem veřejnosti, byli nuceni kompenzovat ztráty, potlačovat nebezpečnou výrobu a zveřejňovat určité informace. Snad lidé sami bez pomoci politiků dokážou odolat nejhrubšímu pachateli éry globalizace?
Aktivita bojovníků za etickou spotřebu a bojkot TNC má za následek skutečnost, že se objevuje stále více společností, u nichž je na prvním místě jejich vlastní pověst, a nikoli superprofitů. Existují mezinárodní obchodní organizace, například „Trans Fair“, které sledují dodržování pravidel spravedlivého obchodu, spravedlivého odměňování a pracovních podmínek a environmentální bezpečnosti výroby. Svými nákupy tyto organizace zajišťují obnovu zaostalých agrárních struktur, a tím přežití drobných rolníků. Je však nepravděpodobné, že charita jednotlivých subjektů bude schopna ukončit globální systém, který staví zisk nad všechny lidské hodnoty …
