Stávající pracovní legislativa umožňuje nahradit peněžitou kompenzací pouze tu část dovolené zaměstnance, která přesahuje dvacet osm kalendářních dnů. Uvedená náhrada je zároveň právem zaměstnavatele, který může zaměstnanci takovou žádost zamítnout.
Někteří pracovníci nemají zájem o skutečné čerpání dovolené, proto žádají zaměstnavatele, aby ji nahradil peněžitou náhradou. Pracovní legislativa takovou náhradu umožňuje, je však významně omezena potřebou zajistit zaměstnanci právo na odpočinek. Proto můžete nahradit pouze tu část dovolené, která přesahuje standardních osmadvacet kalendářních dnů. Tato část je k dispozici pro zaměstnance, kteří mají dodatečnou dovolenou za kalendářní rok, i pro zaměstnance s prodlouženou dovolenou. Většina občanů odpočívá minimálně dvacet osm dní, takže nahrazení jakékoli části takové dovolené je vážným porušením ze strany organizace.
Jak je nahrazeno volno peněžitou náhradou?
Pokud má zaměstnanec část dovolené, kterou lze nahradit náhradou, s přihlédnutím k výše uvedeným omezením, měl by napsat prohlášení adresované vedoucímu s odpovídající žádostí. Zaměstnavatel může této žádosti vyhovět nebo ji zamítnout, protože nemá povinnost nahradit část dovolené takovou výplatou. Pokud je žádost uspokojivá, organizace vydá příkaz, na jehož základě bude část dovolené nahrazena hmotnou kompenzací. Forma této objednávky není normativně schválena, takže každá společnost může použít interní vzorky dokumentů. Zároveň si zaměstnanec vyhrazuje právo požadovat náhradu jakéhokoli počtu dnů dovolené přesahujících standardní dobu dvaceti osmi dnů.
V jakých případech je nemožné nahradit část dovolené náhradou škody?
V některých situacích bude výplata peněžní náhrady za část dovolené nezákonná, i když má zaměstnanec prodlouženou nebo dodatečnou dovolenou. Je tedy legálně zakázáno provádět takovou náhradu ve vztahu k zaměstnancům mladším než osmnáct let, těhotným ženám. Pokud zaměstnanec vykonává činnosti ve škodlivých nebo nebezpečných podmínkách, za které má nárok na další dovolenou, nelze mu stanovenou dobu odpočinku finančně kompenzovat. A konečně, je-li roční dovolená převedena do následujícího pracovního roku, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci obě dovolené v plné výši (tj. Dvakrát po dobu dvaceti osmi dnů), přičemž jedno z nich nelze nahradit náhradou.
